LaRhette

Když jsem odjížděla, máma mi radila: "Nos róby a pij prameny!"

Je evidentní, že tu všichni pijí... prameny. Mou festivalovou róbou jsou po celý festival trička ČSFD.cz, podle kterých nás poznáte. Pokud uvidíte zamračenou holku v takovém tričku, tak buď vypila málo pramenů nebo se jí nelíbil nějaký film. Nebo se ztratila, zase. Jiné starosti tu neexistují. Filmový skleník, dusno jenom vzdušné.

Poté, co se odfotíme u festivalových prasátek za Thermalem, potkávám kamarádku nadšenou z fotek na trůnu ze Hry o trůny. Vypadá to na festivalový hit, zastiňující všechna prasátka.
Na ulicích je pak spousta lidu, ale má první projekce v honosném Městském divadle poloprázdná. Všichni se sluní venku, korzují. Spoustu hezkých domů, stromů a lidí. Čekám, že když vyjdu z parku, zahlédnu někde v dáli moře. Možná jsem trochu zmatená z filmů, kde pobíhají bílí koně po pláži, viz. první dnešní filmová zkušenost: Free Range – Balada o přijetí světa.
Když se mi povede dostat do Thermalu před zahájením, pobíhají tu zase lidé v bílém. Třeba Aňa Geislerová na obrazovce přede mnou nebo Jiří Menzel, ten ale moc nepobíhá, protože to hned odchytnou nadšené dámy, aby se s ním mohly vyfotit. Několik dalších dam tu projde v těch opravdových róbách a navzájem si sebe poměřují přísnými pohledy. Zde platí heslo: šaty dělají člověka.
Radši si poté odskočím do Londýna s Tomem Hardym jako Ivanem Lockem, to už ale není úplně bezstarostný výlet. Spíš vůbec. Tentokrát je to opravdu téměř ve skleníkové teplotě, Espace Dorleans je veliká nafukovací bublina plná lidí. Z filmu navíc dýchá i to dramatické dusno, jako by auto hlavního hrdiny bylo spíš vozítkem do pekel... nebo naopak k osvobození?
Když se mi konečně povede dostat se ven z reálné bubliny, venku hlava na hlavě. Působí to, že je to tu snad frekventovanější, než na Berlinale, pak si ale uvědomím, že to je roztahané po celém Berlíně, zatímco tady je to všechno docela pěkně centralizované. Potkávám na každém kroku kamarády, kteří se nedostali na film, ostatně jako téměř všichni, které jsem dnes potkala, proto míří směr Aeroport. Já se jdu zatím konečně ubytovat, abych se potmě ztratila na půl hodiny někde v parku, ztratila tam plánek i nervy. Pak si ale uvědomím, že jsem na osm dní ve filmovém skleníku a zas tak mě to netrápí. Ve skleníku se daří všem květinám.Uvidím spousty filmů, až mě z toho bude bolet hlava. Tím pěkným způsobem.

Uvidím konečně Nicka Cavea: 20 000 dní na Zemi, stejně jako argentinské Příběhy strachu, které jsem nestihla právě na Berlinale. Dnes také jeden z filmů, na který jsem zvědavá od té doby, co jsem si o něm přečetla. Zaklínadlo k odehnání temnoty slibuje severský metalový nářez jako zakončení lesní bádání tajemné hlavní postavy. Autorem je Brit Ben Rivers, tvůrce "psychedelicky etnografických" filmů, kterému je na letošním festivalu věnována celá sekce (Pocta Benu Riversovi). Když už odhánět temnotu, tak jedině metalem. A pokud se vám nakonec znelíbí plné ulice festivalového města a budete potřebovat zaklínadlo k odehnání davů, třeba bude stačit Riversův krátký atmosférický film My, lid.