Kkahunaa

(recenze do intelektuálního týdeníku)

 

     V pořadí druhý celovečerní film Jitky Rudolfové – Rozkoš – nás provede světem, kde nikdo není šťastný, „naším" světem. Hlavní hrdinka Milena (Jana Plodková) je profesionální střihačkou. Má práci, byt, přátele, sex, ale vše je jaksi napůl. Něco stále chybí. Ani Milena neví, co to je. Levituje na pomezí hybernace, zen učení a absolutní odevzdanosti. Pohybuje se prostorem jako etherická bytost; poslouchá, ale nenaslouchá. Je uzavřena sama v sobě.

 

     Krize identity je brána jako artové téma. Ve filmu Největší z Čechů (2010, Robert Sedláček) hledá hlavní postava – režisér – ne „největšího" z Čechů, ale své místo v lidském prostoru. Federico Fellini, když měl tvůrčí krizi, natočil film o režisérovi, který má tvůrčí krizi – 8 a 1/2 (1963). Podobné téma řešil i Michelangelo Antonioni nejprve ve Zvětšenině (1966), a dále např. v Pátrání po jedné ženě (1982). Sofie Coppolová natočila Ztraceno v překladu (2003), kde je samota a ztráta životního směru brána z pozice krize věku. Dále např. Klub rváčů (1999, David Fincher) nádherně vykresluje krizi generace, co žije v západním přepychu, nezná „velké války" a stejně nemá směr ani cíl. Toto téma je stálé, všudypřítomné, bytostně filosofické.

 

     V případě filmu Rozkoš je hlavní otázkou, zda se forma filmu neztratila sama v sobě?! Zpráva o neurčité době, která je v tomto filmu vykreslena, je matoucí. Kritika komunikace prostřednictvím téměř všudypřítomných smsek, navozuje pocit enormní pocit odcizení, který prožíváme dnes a denně. Jsou napsány stovky smsek, různého obsahu a různým lidem, ale skutečná komunikace to není. Nediegetické popisky smsek propojené s nediegetickým zvukem psaní na klávesy jen podtrhávají promarněný čas nad touto tvorbou. Jestliže však chtěla Jitka Rudolfová vyjádřit znechucení nad touto (?!) dobou, opomněla snad, že již nejsme v letech devadesátých, a že dnes je větším problémem spíše Facebook a podobné komunikátory beroucí ještě více energie i času?

 

     Styl filmu je naopak lehce ozvláštňující, do jisté míry. Hlavně práce se zvukem, který je mnohokrát asynchronní. Hudba (texty hlavně) je jako vystřižená z alb kapely Kazety, řádně depresivní, podtrhávající celkový pocit. Kamera je funkčním nástrojem v podání debutujícího Ferdinanda Mazurka. Střih je konveční, při čemž např. prostřihy mezi určitými scénani působí spíše jako powerpointová prezentace na lékařské fakultě. Určité části mizanscény – herci – fungují jako figury bez života, což je ale součástí pojetí filmu. Některé jsou k uvěření méně (Martin Pechlát, Martin Myšička), některé více (Jana Plodková, Jan Budař, Jaroslav Plesl). Jak již bylo zmíněno, např. rekvizity, lépe je to vidět na dekoracích, jen dovytvářejí pocit, že není vůbec lehké porozumnět ztvárněné době. A tak, jestliže je Zvětšenina hermeticky zakonzervovaný Londýn a šedesátá léta vůbec, Rozkoš je zřejmě jen pokusem o nadčasový snímek, který má vést k zamyšlení nad smyslem našeho počínání. Ale např. jen pár pouhých vět z filmu Klub rváčů* zmůžou více než celá Rozkoš.

 

     V neposlední řadě je rovněž pletoucí samotný název filmu. „Rozkoš" je jedna z vyšších forem radosti. Jak tedy mohou hrdinové filmu pátrat po tomto stavu existence, když ještě nedosáhli ani stavu předcházejícího a balancují mezi neutralitou a pocitem smutku. Není tedy nasnadě... udělat to, co hlavní hrdinové nedokázali? Poděkovat tvůrcům za hloubavé myšlenky, zařídit se dle toho a opravdu vyjádřit svůj názor. Nejde o dělení filmů na „artové" a „ne-artové", ale na „smysluplné-dotažené do konce" a „na co se to zrovna dívám?" Tedy rada, „Scénáristický týme: ROZhoďKOŠ se zmuchlanými papíry plných nápadů (což je z filmu cítit) po pokoji, sestav opravdu funkční celek a zkus to jinak," je opravdu na místě.

 

 

* Doslovný přepis ze scénáře filmu Klub rváčů (1999, David Fincher):

„We are the middle children of history, man. No purpose or place. We have no great war, or great depression. Our great war is a spiritual war. Our great depression is our lives."