tidwell

Po filmu s takovým zadáním přece nemůžeme chtít nějakou "nadčasovost". A je to v pořádku, protože k naší zanikající evropské kultuře patří sebereflexe i reflexe vlastní minulosti, třeba i skrze takové filmy. Rok 2004 už se stal dávno historií, je užitečné podívat se zpátky na to, jak se někteří filmaři s tématem vypořádali – nedělám si iluze, že by snad někteří nad tématem vůbec přemýšleli a odbyli to pár sestříhanými záběry... to mě napadá třeba nad filmem Petera Greenwaye nebo i nad žalostným českým příspěvkem, v němž S. Gedeon přinutil zahraniční diplomaty "zpívat" českou hymnu – jak přízemní, prvoplánové a trapné...

Co se po dvanácti letech změnilo? Slovo "uprchlík" (dominantní námět velké části filmů) už nabylo trochu jiného významu, ovšem, že se stalo tématem třeba pro řeckého režiséra cosi už v té době možná signalizovalo... Především se vytratila naivita a bezproblémovost tématu, jako by se zdá, že před dvanácti lety šlo hlavně o míru soucitu a vzájemného porozumění, zatímco dnes už se věc posunula a vidíme to střízlivěji a komplexně i s těmi zápory, a to je důležité.
Dále – žehrání na unijní byrokracii už tak nějak patří k evropskému koloritu, zkrátka, zvykli jsme si a ne že ne – nedá se však říct, že by to pro nás bylo útěchou. Nejde jen o krávy s žlutou cedulkou na uchu, uprchlíky s certifikátem, komickou úřední hantýrku nebo tzv. bruselský syndrom postihující smysl pro realitu u některých unijních politiků, který v krajním případě hrozí až jejich smrtí, jak jsme se o tom nedávno přesvědčili... Jde hlavně o to, že ty pracně budované (domněle) demokratické mechanismy, které zaměstnávají obrovské množství jejich správců (úředníků), nejsou schopné čelit ohrožení zvnějšku. Zahraniční politika neexistuje, chybí sebevědomí, země si nevěří navzájem, hrají si na vlastním písku, lidi z různých částí Evropy nejsou schopné stmelit žádné osobnosti (plurál je tady důležitý), protože tu prostě žádné osobnosti ani nejsou. Jestli se tohle nikdy nezmění, tak...

Co by možná bylo tématem dnešních "Vizí Evropy"? No, v každém případě by to mělo být téma evropské identity, jenže evropští politici, tj. my sami, ať na nikoho nepřehazuji odpovědnost, to nevíme, nejsme si jistí... Je smutné, že si evropskou identitu začneme připomínat ve chvílích jako je "Bataclan" – mluvím i za sebe. Obrazně – všichni jsme už vlastně v Paříži "jednou zemřeli"... V roce 2004 byl terorismus v Evropě spíše okrajovým fenoménem, ale dnes je součástí naší identity. Všichni jsme přece "generací 11. září", slovo "terorismus" je součástí našich životů i životů našich dětí, vnímáme ho samozřejmě, stejně jako slovo "válka". Až se nás jednou další generace zeptají "proč?" nebo co jsme dělali a my budeme muset vydat účet...

I když ta kompilace nebyla pojatá jako soutěž, chtě nechtě má člověk potřebu porovnávat, takže moje pořadí: 1. Estonsko (trefné a je tam všechno), 2. Nizozemsko (Theo van Gogh a děsivé mizení hodnot v zábavném kvízu s jedinou soutěžící - je smutné, že právě tohle stálo režiséra život), 3. Slovensko ("Nepoškvrnené počatie, taká hanba!"). Mimo kategorie: Sharunas Bartas, který si nedělal starosti s tématem a "vrazil" tam svůj univerzální film Children Lose Nothing ... a asi udělal nejlépe.