VictorMartel

Nemohu si pomoct, svět je plný rozporů. Ve dvou z více továren, kde jsem zahazoval svůj čas, aby se kapitalističtí příživníci měli zase lépe, jsem se spřátelil s Ukrajinci. Ti by asi nevěřili, slyšet mě, jak se čas od času vzteky neudržím a nadávám na „UKáčka“. Konkrétně jeden z nich byl ještě menší než já, ale ohledně řešení novoruské otázky měl jasno: Rusa zahnat. Ostatní zdaleka nebyli tak radikální a spíš to vypadalo, že jsou k Rusku úplně lhostejní. Jeden z nich si chválil život v Moskvě. V továrně ve Zlíně jsem poznal čtyři Ukrajince s maďarským pasem a s dvěma z nich měl směnu, v továrně za Slavkovem u Brna, v ještě větší prdeli zvané Hodějice, jsem se kamarádil s asi dvěma desítkami Ukrajinců, protože se jich tam za půl roku vystřídaly 3 várky. Moje životní zkušenost s Ukrajinci tedy není televizní nebo politicko-ceremoniální, jako u většiny mých najednou poťouchle proukrajinských spoluobčanů. Je faktická. Jak je pak možné, že jsem takové sprosté hovado a ze srdce nenávidím rusko-ukrajinštinu ozývající se ze stavenišť? Není mi deset, takže to vím. To první vznikne ze spontánního vztahu mezi lidmi, kteří jsou na sebe funkčně odkázáni a musejí se stýkat. Vidíme lidi, jakými jsme sami, často i lepší, kteří mají své schopnosti, starosti, roztomilosti a vady. To druhé je DIALEKTIKA. Češi jsou pakáž, která tomu slovu nerozumí a napáchala na něm jenom škody. Jenomže dialektika je klíč k pochopení toho, co znamená „zájem“. Tomu slovu skvěle rozumí kapitalista a marxista. Je to středobod jejich sporu a naprostá esence života. Češi tuto znalost nemají, nejsou dost vnímaví a informovaní, a proto je možné, že se z nenávisti ke komunismu nechali oškubat a že se těmi, kdo je škubou, nechávají přesvědčovat o solidaritě. Na tyto OZNAMUJÍCÍ škubací mantry: „my to zvládneme“, „musíme být připraveni platit za své svobody“ – jsem pro změnu citlivý já, zatímco jsem nikdy nedělal rozdíl mezi kolaterálními oběťmi podle rasového nebo civilizačního klíče. Jaký naprosto evidentně dělají Češi, kteří dlouhodobě předvádějí úplně jiný postoj ke všemu, co je bílé, oproti všemu, co je nebílé. Mně je barva šumák. Mám snad nějaký zájem A mým zájmem není žít v zemi, do níž jsem byl nedobrovolně vyvržen vzkypěním touhy mezi dvěma poblázněnými antikomunisty, s kýmkoli, kdo je buď zvyklý dřít se na ještě větší vyžírky, nebo si doma z půlky výdělku žije jak naše čím dál hypotetičtější vyšší střední třída. Jednoduché. Tosičku, který byl v jednom kuse zhulený a nehledal okna, takže ho do dvou týdnů poslali agentuře zpátky, všechny ty Andreje, Vasilije, Sergeje a další, které si nepamatuji jménem, jsem měl upřímně rád; tak, jak jsem vůbec někdy mohl mít někoho rád. Ne míň, než kohokoli s českým jménem. Nevím, který, pokud vůbec některý, z těch chlapců dnes bojuje za Ukrajinu, jejíž státnost nemá historicky silnější kořeny než česká, s tím zásadním rozdílem, že umělý pojem principálně vágní „státnosti“ spíše přesvědčí tam, kde opravdu byly vyřešeny tektonické tense v obyvatelstvu, což právě proběhlo na území Československa. Všechny mnohonárodnostní a „melting pot“ ústavy jsou potěmkinovskými formalitami a žádné terorismem prosycené zemi je nemusíme závidět. Ukrajina nefungovala ani jako stát se spolehlivostí Česka, které je po tři dekády dušeno korupcí a ziskem, staví možná nejpomalejší kilometry dálnic na světě, doslova vyrábí v člověku vředy neprůjezdností, kvůli níž bych vítal kobercové nálety. Teď Ukrajinec ve válce s Rusem předvádí přesný opak toho, co předvedl „aliančník“ v Afghánistánu, a kdo to vidí, musí to respektovat. Vlaďka je podcenil. Vletěl tam jak mezi indiány. Už se chová jak Američani, a ještě to vylepšil o atomovky. Armáda ho evidentně neposlouchá, a ne, že nezná, ale vyloženě sabotuje rozkazy. Možná jsme podcenili i my nezájem jeho vojáků o jeho Rusko. Zatímco si dnešní pseudocar čas od času zakritizuje na téma „hloupý komunismus“, chvála na Stalina trvá a Putin se může rozloučit s palácem i s veřejným obdivem svých západních podporovatelů, které už definitivně umlčela evropská, typicky neamerická, cenzura.