spotczek

     Ke kultuře Lužických Srbů mám zvláštní vztah. Tak nějak kolem Lužice neustále kroužím, přestože s ní vlastně nemám nic společného. Jejich typický folklór, náboženství... moc mi to neříká. Přitom před válkou napojení na Liberec a okolí kvůli vzájemné blízkosti měli. Jejich slovanství v germánském moři, křesťanství v záplavě ateismu, divočina ve středu Evropy, zdánlivě nehostinné bažiny plné života, povrchové hnědouhelné doly pomalu rekultivované, zatápěné v jezera...

     Pořád je tam na sever od nás něco tajemného a přitažlivého. Pro mě možná blízkost v cizině. Most k něčemu uvnitř skrze kontakt se vzdáleným. Pocit naděje, že přestože se zdá všemu konec, najednou se něco zvrátí, změní, obrodí, pookřeje.

     Pro dítě z doby totality představuje absence hranic na hranicích něco jako zázrak a skutečnost, že je to do Lužice blíž než do Prahy, stále těžko chápatelné vysvětlení. Proč jsem se dostala k Lužici přes překlady brněnského Josefa Suchého? Proč jsem nedávno dostala za úkol pátrat po Šestiměstí? A chvíli předtím jako vánoční dárek lístky do Zlaté kapličky na Krabata...? Zvláštní nitky pavoučího plátýnka, co smotávají tak odlišné jednotlivosti...

     Romantický příběh o síle lásky, která přemůže zakletí a černou magii, je stejně starý jak pohádky samotné. Nejspíš by bylo zbytečné je stále opakovat. Ale drobné detaily upozorňují na specifické historické i kulturní souvislosti, které by se zapomenout daly, nicméně neměly. Tak třeba už jen niterné propojení praslovanství Západoslovanů. Takto řečené to zní jako dávno vyšumělý přežitek teorie panslavismu, ale ono napojení se prostě popřít nedá – jak potěší slovo, kterému člověk porozumí díky dávné blízkosti jazyků; nehostinné prostředí hor, lužních lesů a vřesů... copak by se tam někdo bez podobné zkušenosti usadil a místo obilí a brambor sklízel kamení?!; lidé vzájemně spřahovaní zvyky a tradicemi, aby je divoká příroda neudolala; kouzlo pohádek, kde se špatné v dobré obrátí; těžké časy střídané roky lehčími a bohatšími...

     A pak je tu ještě síla mýtu, alegorie lidského osudu v nerovném zápase se silami mnohokrát mocnějšími, které přemůže prostá lidskost a čistota. Tento další rozměr příběhu platí obecně a nadčasově. Každý z nás jsme malou součástí většího příběhu, ať už se jmenujeme Tonda, Krabat nebo Kristýnka. A každý v jistém smyslu můžeme zvítězit.

     Baletní zpracování v Národním divadle nás příjemně překvapilo důrazem na příběh a vytěžením estetických možností hororového ladění, jež mělo svůj předobraz nejspíš v Zemanově stejnojmenném animovaném snímku.

     Představení nemám co vytýkat, není tu co kritizovat. Zvlášť bych pochválila scénu Jakuba Kopeckého. Úžasná mi ale připadala souhra celého týmu, J. Kodeta, M. Kukučky, L. Trpišovského, Z. Matějů, A. Gruskové, D. Tesaře, J. Zajíčka, Orchestru ND ad. A samozřejmě všech členů Baletu ND, kteří ten večer tančili, zvlášť O. Vinkláta, G. Rotola a A. Katsapova. Ač inspirace pocházela od předchozích tvůrců (Otfried Preussler, K. Zeman a možná i M. Nowak-Njechorński, J. Brězan a další), vznikla originální produkce (snad že byla taneční), která splnila své cíle (působení na dospívající, silné vizuálno) a hlavně nezabředla do zbytečných podrobností či zatěžujících filozofických kontemplací. Právě silné estetické působení nahrazuje to, co lužická literatura musí pracně vypisovat a v čem pokulhává doslovnost jinak geniálního zpracování Karla Zemana.

     Pokud bych si měla představit perfektní divadelní práci, pak by to byl Čarodějův učeň v ND.