spotczek

     Musím přiznat lehké zklamání. Sice bylo jasné, že uvidíme staré dobré scénky, ale doufala jsem alespoň v nějaké překvapení, nejen v nepatrnou slovní obměnu. Nekonalo se. Snažil se Cleese, když zapomněl text, nebo když s Palinem improvizovali. To byly patrně nejvíce vtipné momenty, které narušovaly jinak estrádní tón vystoupení. Večeru chybělo provokativní novátorství, které bývalo jejich poznávacím znamením. Co dříve fungovalo jako šokující souvislost, bylo včera pouhou nápodobou, připomínkou kultu. Pánové, především Eric Idle, připravili celou show na jistotu. Vybrali skeče, které fanoušci milují. Ale celkově poněkud scházela břitkost a ostrovtip. Putinova hlava místo Davidova sošného přirození nestačí. Za lacinými přisprostlostmi chyběl chuligánský zápal odhalovat jádro věcí. Tak nějak to bylo všechno příliš umělé a připravené. Jejich síla vycházela vždycky z překvapujících souvislostí, kterými uměli v momentě vyrazit dech. Vždycky všechno důsledně připravovali, ale výsledek zpravidla vypadal jako nepovedená improvizace, příliš přehnaný žert. Včera se na scéně v rychlém sledu za sebou střídalo tolik kostýmů, písní, fórů, vjemů, že to nemohlo být nahodilé, ale taky toho bylo příliš. Člověk neměl čas si nic vychutnat. Přestože spousta tanečníků byla skvělá, jako by jejich množství mělo, kromě tvorby přirozených předělů mezi scénkami, zakrývat fakt, že pánové už nedokážou utáhnout dvě hodiny jen svým nezaměnitelným charisma. Mně by nevadilo, kdyby se všechno zkrátilo. Půl hodiny před představením běžel na plátně jakýsi úvod se střípky z přípravy show, který ale na mě působil příliš útržkovitě, než aby více zaujal. Písně v mezerách mezi těmito útržky pak stejně zazněly naživo. A končilo se tak až po jedenácté večer. Bohužel i titulky byly slabinou. Dokonce s mou chabou angličtinou bylo v určitých momentech jednodušší sledovat samotné aktéry, než se snažit vyznat v nekompatibilní změti slov. Neangličtináři měli smůlu.

      Alespoň pár pozitiv nakonec. Monty Pythoni si stále umí udělat legraci sami ze sebe. Příjemné překvapení přichystali, když angažovali Stephena Hawkinga v jednom skeči s Brianem Coxem. Z plagiátorství seriálu Teorie velkého třesku je obviňovat nechci. Starší a slavnější teoretický fyzik seděl v hledišti. Mladší, částicový, se octl na jevišti při děkovačce s dalšími významnými, často populárními „přispěvateli" celého spektáklu.

     Nelituju shlédnutí. Jen to prostě nebylo ono.

     Když sedáváme v poloprázdném sále kina na přímých přenosech z MET, nedivím se. Ale když jsme málem sami i na Pythonech, tak to zamrzí. Omlouvám to současným způsobem léta, který se mi konečně nezdá nešťastným.