Vitason

   Řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek 

   Tímto pořekadlem se řídil Cormac McCarthy při tvorbě svého třetího románu Dítě boží, ve kterém ke kritice společnosti používá jejího největšího vyděděnce: vraha a nekrofila Lestera Ballarda. McCarthy v knize klesá až na samé dno lidské duše a pomocí překrásných obrazů přírody na jihu USA, které kombinuje s brutálním a nesmlouvavým násilím, vytváří zvláštní kombinaci krásy a hnusu, od níž se nelze odtrhnout. 

   Ve svém zatím posledním a Pulitzerovou cenou oceněném románu Cesta nechal McCarthy svět zničit klimatickou katastrofou a po zbytcích starého světa nechal pochodovat hordy kanibalů, ale přesto nebyla Cesta tak nechutná a zneklidňující jako Dítě boží. 

   McCarthy je v Dítěti božím přímý jako ve všech svých dalších knihách (které jsem zatím četl), ale tentokrát není tak strohý. Je to nejpopisnější a zároveň nejpoetičtější z jeho děl. Což je v přímém kontrastu s chováním hlavního "hrdiny". Ovšem v čem se zde McCarthy neliší od svých jiných děl, je naprostý nezájem o čtenáře. Spoustu věcí si musíte domyslet, objevuje se zde vypravěč, od kterého se v krátkých proslovech nedozvíte, kdo to vlastně je a ani proč vám vypráví útržky z Ballardova života. Zároveň se i zde objevuje McCarthyho typické nepoužívání přímé řeči.

   Dítě boží je zatím můj nejdrsnější McCarthy, kdy jsem si během čtení několikrát říkal, že tohle už je opravdu moc, ale přesto jsem knihu přečetl na jediný zátah. 

Dočteno: 7.1 2012