Gore

Filmové zhodnocení:
V 8. týdnu jsem viděl celkem 13 filmů, z nichž hned 3 byli z Indie (tollywoodský historický epos Rudhramadevi o stejnojmenné panovnici Kakatiyajské dynastie z 13. století na jihu Indie v podání Anushky Shetty, která 25 let na trůně předstírala, že je muž, neboť bylo nepřípustné, aby v té době vládly ženy, a která čelila nepřátelům vně i uvnitř paláce, kdy film není jako historický velkofilm vůbec špatný, ale podkopávají mu nohy hlavně primitivní CGI triky a vedle Baahubali: The Beginning ze stejného roku je to celkově krok zpět; druhý je rovněž tollywoodský snímek, tentokrát kriminální thriller Thoongaa Vanam, který je remakem francouzského Nuit blanche z roku 2011 a vypráví o policistovi, který jde na diskotéku, kde má sídlo mafián, vyměnit tašku s fetem za svého syna a vše, co může, se zvrtne, kdy se remake zrovna moc nepovedl a některé scény působí dost naivně (i na Indii) a komicky v místech, kdy se to moc nechodí; a třetím je pro změnu bollywoodská romantická akční taškařice Heropanti s nadějnými debutanty Tigerem Shroffem a krásnou Kriti Sanon, kteří už posbírali celou řadu indických ocenění, ale film na mě působil moc přepáleně a nezajímavě, kdy celý děj kolem hledání jedné nevěsty, co uteče s jiným, se dost a zdlouhavě točil v kruhu; a třešničkou na dortu je, že ve všech filmech hrál Prakash Raj – v Rudhramadevi roli Shivy Devaiah, v Thoongaa Vanam mafiána Vittal Raa a v Heropanti svérázného otce nevěsty a vládce vesnice Chaudharyho); 2 zástupce severské kinematografie (norskou komedii Kámoš, o ceně přátelství, který se drží v průměru a má dost nesympatického hlavního hrdinu; a dánské válečné drama Boj, o válce v Afghanistánu a jednom nešťastném rozhodnutí, které hlavního hrdinu požene až před soud, kterému nohy trošku sráží velmi pomalý rozjezd a záběry s rozmazlenými dánskými dětmi, naopak části z bojiště a ze soudu celý film jakžtakž zachraňují); 2 francouzské snímky (tuctová akční kriminálka Nemilosrdní s Jeanem Reno o speciální policejní jednotce, která jde po gangu lupičů, kdy film ničím zajímavějším nepřekvapí a drží se tak hodně v průměru; a festivalové Dheepan o uprchlících ze Srí Lanky na předměstí Paříže, kde zjišťují, že i zde musejí bojovat, kdy film je v rukách zkušeného Jacquese Audiarda hodně kvalitně natočen, až pro mě nečekaně); 2 sportovní snímky (o boxu pojednávající Creed, který je spin-offem slavného Rockyho, ve kterém si opět zahrál Sylvester Stallone a trochu jsem nepochopil jeho Oscarovou nominaci a získání Zlatého globu za tuhle roli, neboť nehraje o moc lépe než obvykle a celý film se drží hodně v průměru; stejně tak i snímek The Program: Pád legendy, za nímž je skryt skutečný biopic o jednom z nejznámějších cyklistů, Lanci Armstrongovi, kde vyniká Ben Foster v titulní roli, ale film o jednom z nejnudnějších sportů na sport nenaláká a život neměl nijak extrémně zajímavý, tak se drží jen standardů a dopingové aféry); 2 filmy s Angelinou Jolie (skvělý televizní biopic Gia o modelce Gie Marii Curangi, která žila velmi divoce a byla první ženskou obětí AIDS, který jsem si připomněl po 16ti letech, kdy jsem ho viděl poprvé a neztratil nic na svých kvalitách a v titulní roli vyniká Angelina Jolie, ve které předvádí svůj životní herecký koncert, který už nikdy nezopakovala; to platí dvojnásob i u filmu U moře, který navíc režírovala a opět jako režisérka selhává a představuje nám nudný unylý příběh uvadajícího manželského páru, který si střihla se svým skutečným manželem Brad Pittem, kdy ač se oba herecky snaží, tak filmem uspávají); a 2 filmy o chození, které i slovo Walk mají v názvu (nečekaně skvělý biopic Muž na laně s charismatickým Josephem Gordon-Levittem o skutečném provazochodci Phillippe Petitovi, který si usmyslel projít se na laně mezi dvěma věžemi World Trade Center, kdy jsem nečekal, že takovou látku někdo dokáže takto zajímavě zfilmovat, a vůbec ne Robert Zemeckis, jehož poslední snímky mě moc nebavili; a feel-good-movie A Walk in the Woods o dvou důchodcích v podání Roberta Redforda a Nicka Nolteho, kteří se rozhodnou zdolat 3500 km dlouhou Appalačskou stezku, které bavilo špičkováním mezi oběma bardama a líbilo se mi mnohem víc než vážně braná, spřízněná Divočina s Reese Witherspoon).

 

Nejlepší film týdne:
Muž na laně – životopisný film o jednom splněném snu provazochodce Phillippa Petita, který rád chodil ve výškách, nám představí v lehkosti a mírné ironii nejdříve v kostce mládí Petita a jeho motivaci uskutečnit svůj sen, aby se pak zaměřil na to nejhlavnější, čímž je uskutečnění přechodu přes věže WTC. Nejvíce potěší lehká a sebevědomá režie Zemeckise, který se přes všechny ty digitální nesmysly za pomoci performance capture, jakými se zabýval v posledních letech, vrátil s příběhem a opravdovou režií a potěší i představitel Petita Joseph Gordon-Levitt, což byl velmi dobře zvolený castingový tah a pro mužské oko příjemně sympatická kráska Charlotte Le Bon. Z ostatních filmů zaujme zejména francouzské drama Dheepan o uprchlících ze Srí Lanky a pochopitelně skvělý televizní biopic Gia, který jsem viděl již několikrát.

Nejslabší film týdne:
U moře – třetí režijní počin Angeliny Jolie dokazuje, že jako režisérka nedokáže navodit tu správnou atmosféru, ani vést herce (příšerný výkon, jindy skvělé Melanie Laurent) a svými filmy nudí, ač mají téma, které by v rukách zkušenějšího režiséra, se mohlo přetavit v zajímavý film. Takto zůstává tato manželská krize mezi Pittem a Jolie nudným snímkem, na který radši zapomeneme.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Joseph Gordon-Levitt (Muž na laně) – skvělý castingový tah, kdy Joseph dokázal své postavě dát potřebnou dávku klučicího charismatu a sympatií, kdy mu musíme fandit, i kdybychom nechtěli. Neméně skvělý výkon předvádí i Ben Foster v roli cyklisti Lance Armstronga v jiném biopicu The Program: Pád legendy.

Angelina Jolie (Gia) – životní role Angeliny v televizním biopicu z roku 1998 o divoké modelce, ve které se Angelina vyřádila, ať už jako nezkrotná divoška a rebelka, vášnivá milenka zajímavě zdrženlivé Elizabeth Mitchell, jako drogově závislá feťačka nebo vyhaslá a umírající hvězda. A všechny polohy zvládá opravdu skvěle.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Nicolai Cleve Broch (Kámoš) – titulní hrdina norské komedie o přátelství, které je nahlodáno natáčením snímků pro reality show, je tak nesnesitelně nesympatický, kdy jsem si celý film k němu nedokázal najít vztah a tím pádem srazil i celý výsledný film. Horší je, že ta postava neměla nesympaticky vůbec vyznívat.

Mélanie Laurent (U moře) – tuhle Francouzsku mám docela rád, a např. ve filmu Začátky byla skvostná, ale zde pod vedením režisérky Angeliny Jolie a prázdnotou její role, ani nemohla nic předvést a tím pádem utrpělo její herecké umění a předvedla jen prázdné nic.

 

Hudební zhodnocení:
V 8. týdnu jsem neslyšel žádné nové album, pouze jsem si připomněl pár již dříve slyšených alb z roku 2015, kdy vzhledem k tomu, že jsem se o nich už rozepisoval dříve, uvedu jen jejich strohý výčet (dle kvality):

Cocotte Minute – Rituál, kmen a srdce a kmen
Riverside – Love Fear and the Time Machine
Chris Cornell – Higher Truth
Hurts – Surrender

Red Sun Revival – Identities