PROCESOR

Od snímku jsem čekal víc. Především si člověk musí totálně zkurvit život drogami a nevěrami, aby už nemohl hlouběji klesnout a mohl se posunout dál? Protože je na dně a už není kam klesat tak cokoli je kus dopředu? Nestačí třeba se vyrovnat s úmrtím matky tak, že se upne na práci, koníčky, přátele? Kdo se nepoučí z vlastních chyb je nucen prožívat je stále znova i ne moc chytrý jedinec pochopí, že tudy cesta nevede a "posune se " dál, tak nějak přirozeně. Věřím, že život se s někým nemazlí a valí se na něj tuny sraček, ale proč si to ještě záměrně zhoršovat. Co se mi líbilo, bylo, že když se ocitnete na rozcestí tak vám s tím nikdo nepomůže, tu sílu v sobě musíte nalézt jen vy sami. O.K. tak si nasadíme batoh a vyrazíme 2000 km abychom.. utekli před sebou.., životem, a pak co, nemůže z tohoto nabití čerpat celej zbytek života i když je to obdivuhodný výkon, tak žití v reálnu je přece jenom lepší. Film na mě nepůsobil motivačně spíš depresivně. Asi jsem si už prožil svoje a vím, že před některými věci se prostě nedá utéct ani kdybych šel kolem světa..