Lachtaan

Jednou za alespoň čtvrt roku se člověk sejde s tak silným filmovým zážitkem, že mu zkrátka rozsah recenze nestačí, byť se v ní dá rozepsat téměř donekonečna, ale u toho si uvědomuji, že by skutečně nikdo nečetl, spíše by to vzdal předem a nezkusil alespoň první řádky. Na doplnění veškerých pocitů z právě prožitého filmu proto využívám formu deníčku a včerejší dohnání momentálního hitu českých kin jménem Vlny k tomu jedině vybízí.

Dle všebytné šeptandy jsem tušil, že stanu v kině tváří v tvář neskutečně našlapanému zážitku, co sice staví na období už trochu nevděčném, minimálně v mých, onou dobou již dost otrávených očích, ale vůbec mě nenapadlo, že budu hned po prvních pár minutách neskonale vděčný, že si někdo jako Jirka Mádl vzal na paškál zrovna tohle téma, tohle období a věnoval mu takovou péči a pozornost do těch nejzazších detailů. Já jsem se díky němu mimo empatie vůči všem uzurpovaným svinstem oné doby dokázal naplno ponořit do epesního dobového hudebního výběru, který mnohdy dokázal odlehčit závažnost tehdejších událostí a stejně tak je i umocnit. Známé písně potěšily, neznámé upoutaly mou pozornost. 

A aniž bych to vůbec zamýšlel, široké téma filmu se mi strefilo i do momentálních začátků s diplomovou prací, kde si posvítím na média, jejich obraz ve společnosti a s tím spojenou i nikdy nekončící problematiku desinformací. A jestli na něco dokázaly Vlny poukázat ve velkém, tak je to právě síla vs. křehkost toho, co média chtějí poskytovat, co nakonec skutečně poskytnou a jak tím ovlivní okolní svět.