yenn

Tetička, jež nás v neděli pozvala na oběd a jež je upoutána na invalidní vozík, se chtěla podívat do ósackého planetária, a tak jsme po chvíli hledání vhodného parkovacího místa stanuli před ním. Instituce je součástí vědeckého muzea a návštěvník si může zvolit, zda si prohlédne jen muzeum, nebo se nechá provést i planetáriem. Jelikož výklad je jen v japonštině, vybral jsem si jako jediný první, levnější možnost.

 

S výjimkou názvů, přeložených do angličtiny, jsou i exponáty v muzeu popsány jen japonsky, mnoho z nich je ovšem interaktivních, tudíž si s nimi užije zábavu i ten, kdo východními jazyky nevládne. Lze pozorovat vizualizované siločáry magnetického pole, vyzkoušet si páku, zvážit se na Jupiteru, Marsu a Měsíci, zrychleně zhlédnout fáze Měsíce, prohlédnout si výrobky z různých kovů a přírodních i syntetických polymerů, tropit hlouposti se zrcadly, čichnout si k několika vůním atd. Poněkud mě však zarazilo, že v místním obchodu se suvenýry se kromě tematických pohlednic, zmenšených raketoplánů apod. prodávaly rovněž předměty s tématikou astrologických znamení.

 

Již včera se Julča nadchla pro myšlenku, že v babiččině zahradě chytíme „tokage“ (jde o několik druhů gekona) a budeme jej chovat. Večer byl však chladný a holka vyděšeně ječela při sebemenším pohybu, na lov jsme se tedy vypravili dnes odpoledne (ona vybavena sítí na hmyz a klíckou na hmyz). Jednoho malého tokage jsme skutečně objevili, byl však rychlejší než smrt, a tak Julča brzy ztratila zájem. Zřejmě pod dojmem zjištění, že na Měsíci by vážila 4,5 kg, mi začala lézt na záda, dokud jsem nepadl vyčerpáním, a navíc při tom vřískala jako vražděné... dítě. Zvuk policejních sirén, jenž jsem očekával každou chvílí, se kupodivu neozval.