yenn

Neuvěřitelné se stalo skutkem a malá rybářka se skutečně sama od sebe probudila v pět hodin ráno a všechny kvůli rybám zburcovala. Zbývalo jen pořídit vlasec s háčky a návnadu. Nikdo z nás sice nikdy ryby nechytal a kroutících se kroužkovců se Akijo i Julča očividně štítily, ale co by člověk pro tu roztomilou holčičku neudělal, že? (Já bych věděl, co by bylo na místě, ale kvůli výchově tu nejsem.)

Ryby a rybáři sice přišli o zábavu, ale větší část naší výpravy uvítala, že déšť prozatím lovecké choutky uhasil. Navíc se ukázalo, že vlasec neodpovídá představám lovkyně, a pan prodavač správně usoudil, že naše sestava si v dnešním počasí koleduje leda o zranění, tudíž šňůru i návnadu odkoupil zpět. Pořád byla bohužel v záloze síť, a tak když vody padající z nebes ubylo a na pobřeží se opět vyrojili rybáři, chopila se Julča nástroje a vyrazilo se na lov. Dařilo se jí náramně – z mužů s pruty vymámila osm ryb a hrdě je v kýblu s mořskou vodu nesla asi dva metry, než jej vrazila do rukou mně. Déšť začal opět sílit, Julča však ještě musela zhodnotit nový rybářův úlovek, a tak jsme na pokoj doběhli mokří až na kost.

Poté jsme se rozhodli poučit v oblasti výroby vonných tyčinek, zajeli jsme proto do blízké výrobny, kde je možné vyzkoušet si za 500 jenů přípravu směsi, vytvořit z ní ručně několik obrazců pro domácí použití a prohlédnout si celý výrobní proces. Julča si konečně nechala rozmluvit, že bude mořské ryby chovat, a tak jsme po návratu tři vypustili (zbytek už plaval naznak). V onsenu, který byl tentokráte jiný a pekelně drahý, jak jsme zjistili až na místě, se mi zalíbila lázeň s železitou vodou, jelikož mi připomněla to, co mi občas teče z kohoutku v práci.

Okolo poledne jsme se vypravili na cestu s cílem na ostrově Awadži, jenž byl vybrán jako místo pro užití větší části víkendu. Při mezipřistání v Akaši jsme poctili návštěvou druhou z tetiček, jež nás na oplátku pozvala na oběd a ukázala nám svatyni na pobřeží. Poprvé v životě jsem spatřil moře! (A když na mě Julča naléhala, abych v jejich rodinném fotoaparátu smazal nepovedenou fotku, omylem jsem ve spěchu zlikvidoval všechny... Děti, zálohujte!) Zjistil jsem, že na pobřeží člověk najde spoustu zajímavých věcí: Kraby poustevníky, mořské plže a mlže, mušle a lastury mrtvých plžů a mlžů, mrtvé kraby, mrtvou medúzu, mrtvého čtverzubce fugu...

Když jsme tetičku odvezli zpět domů a zjistili, že japonští důchodci si nežijí špatně (alespoň nová Toyota to tvrdila), pokračovali jsme přes most do našeho cíle. Asi za hodinu a půl ležela zavazadla v hotelovém pokoji (ta má na tatami vedle futonu!), a tak jsme se v podvečer vypravili prozkoumat zdejší moře. Nebylo tolik studené, ale přeci jen jsem zůstal u smočení dolních končetin, neplánovaně až do výše kapsy s peněženkou; Jukiči Fukuzawa naštěstí přežil bez úhony. Rybáři na pobřeží, občas úspěšně vytahující malé rybky, ještě více podnítili Julčino odhodlání k zítřejšímu lovu ryb. Zbývající části těla jsme pak večer navlhčili v hotelové plovárně a v hotelovém onsenu.

„Hola, hola, zoo volá!“ probudil mě ráno řev budíku. Na pořadu dne byla totiž návštěva jednoho ze zařízení chovajících a vystavujících zvěř – Ódži zoo v Kóbe. Vstupenku jsem si kupoval v dopoledne všedního a deštivého dne a právě tomu přisuzuji, že kromě mě se savci, ptáky a ojedinělými plazy kochalo jen několik málo návštěvníků. Asi po půlhodině se v areálu vyrojili školáci, ani jejich přítomnost však neměla dlouhého trvání, a brzy nás tam opět zbylo jen pár.

Z neobvyklých zvířat lze v zoo spatřit koaly, pandy, jež se těšily největšímu zájmu školaček, a mravenečníky, již se schovávali. Jinak zde žijí především často vídaná zvířata – kočkovité šelmy, tlustokožci, žirafy, zebry apod. -, několik ptáků a plazů, ovšem žádný had. U vchodu k požíračům bambusu se pak volně pohyboval gekon; toho jsem musel Julče ukázat.

Nejzajímavější částí je vzdělávací středisko, kde u vstupu visí úchvatná dřevěná mapa světa, na níž jsou jednotlivé světadíly složeny ze zvířat, jež na nich žijí, a stejně jako v ósackém vědeckém muzeu je zde mnoho interaktivních exponátů. Lze závodit s různými zvířaty, pohlédnout na svět z očí žirafy, lva a želvy, určit náladu psovité šelmy a tím měnit postavení mechanického ocasu atd. Nejbizarnější bylo obří zvířecí WC, v jehož míse jsou promítány záběry defekujících zvířat a detaily na výsledek. Na dálném východě Kurt Kren našel své následovníky.

Zoo je poměrně malá, tudíž jsem za zhruba dvě hodiny, z nichž asi 45 minut jsem strávil vzděláváním, procházel jejím východem. Zrovna byl čas oběda, jelikož však instituce leží dále od centra, v jejím okolí se mi americký fastfood najít nepodařilo. Chytře jsem ovšem usoudil, že Sannomija, jakožto větší přestupní stanice, by na tom mohl být lépe, a hned u východu mi skutečně menší McDonald's zamával. Poprvé jsem na japonské půdě okusil chuť domova (žádný nezvyklý sendvič totiž v nabídce nebyl).

Když jsem pak nad mapou města rozmýšlel, kam se vydám dále, zastavila se u mě skupinka žáků (patrně nižší střední školy), již dostali za úkol ulovit turistu, vyptat se jej na pár otázek (Odkud jste? Umíte japonsky? Jak se vám v Japonsku líbí?) a na závěr se s ním zvěčnit. Bohužel mě včas nenapadlo podstrčit fotografujícímu kolemjdoucímu také svůj aparát, ale ty dvě školačky beztak až tak hezké nebyly.

Poté jsem se podíval do svatyně Ikuta, kde mimo jiné stály dva sloupy ověšené ema od školaček toužících po lásce. Když jsem potom ve větru a dešti neúspěšně hledal otevřený (!) vchod od zahrady Sóraku, rozhodl jsem se dát Kóbe sbohem.

Tetička, jež nás v neděli pozvala na oběd a jež je upoutána na invalidní vozík, se chtěla podívat do ósackého planetária, a tak jsme po chvíli hledání vhodného parkovacího místa stanuli před ním. Instituce je součástí vědeckého muzea a návštěvník si může zvolit, zda si prohlédne jen muzeum, nebo se nechá provést i planetáriem. Jelikož výklad je jen v japonštině, vybral jsem si jako jediný první, levnější možnost.

S výjimkou názvů, přeložených do angličtiny, jsou i exponáty v muzeu popsány jen japonsky, mnoho z nich je ovšem interaktivních, tudíž si s nimi užije zábavu i ten, kdo východními jazyky nevládne. Lze pozorovat vizualizované siločáry magnetického pole, vyzkoušet si páku, zvážit se na Jupiteru, Marsu a Měsíci, zrychleně zhlédnout fáze Měsíce, prohlédnout si výrobky z různých kovů a přírodních i syntetických polymerů, tropit hlouposti se zrcadly, čichnout si k několika vůním atd. Poněkud mě však zarazilo, že v místním obchodu se suvenýry se kromě tematických pohlednic, zmenšených raketoplánů apod. prodávaly rovněž předměty s tématikou astrologických znamení.

Již včera se Julča nadchla pro myšlenku, že v babiččině zahradě chytíme „tokage“ (jde o několik druhů gekona) a budeme jej chovat. Večer byl však chladný a holka vyděšeně ječela při sebemenším pohybu, na lov jsme se tedy vypravili dnes odpoledne (ona vybavena sítí na hmyz a klíckou na hmyz). Jednoho malého tokage jsme skutečně objevili, byl však rychlejší než smrt, a tak Julča brzy ztratila zájem. Zřejmě pod dojmem zjištění, že na Měsíci by vážila 4,5 kg, mi začala lézt na záda, dokud jsem nepadl vyčerpáním, a navíc při tom vřískala jako vražděné... dítě. Zvuk policejních sirén, jenž jsem očekával každou chvílí, se kupodivu neozval.

Dnešní den byl jednou z mála příležitostí, kdy jsem mohl během svého pobytu zažít tradiční šintoistické slavnosti. Konaly se ve městě Nišinomija, v němž několik minut od vlakového nádraží leží svatyně zasvěcená bohu Ebisu.

Středobodem slavností byl dočasný přesun božstva na určené místo mimo chrám. Událost začala obřadem s předčítáním duchovních textů, po němž se osmice silných mužů chopila mikoši, přenosné šintoistické svatyně, a v průvodu duchovních, hezkých mladých miko a věřících a za tónů tradiční hudby se vydala na pochod městem. Ten trval asi hodinu a byl provázen zvědavci a jedním filmovým štábem. V cíli bylo božstvo po dalším obřadu a rituálním tanci starších miko přemístěno. Mladší miko poté rozdávali mišpule japonské a umělci zahráli loutkovou hru.

Když představení skončilo, vydal jsem se zpět do svatyně, abych posoudil, nakolik slavnosti v anime odpovídají skutečnosti. Poměrně brzkou dobou mohlo být způsobeno to, že mezi návštěvníky převažovaly malé děti, jinak nechyběl lov zlatých rybek a jiné hry ani některé obvyklé pochutiny. Okusil jsem takojaki a warabimoči, postrádal jsem však cukrovou vatu a jablka v cukrové polevě. Večerní program už jsem oželel.

Po první samostatné cestě, drobně zkomplikované špatně zvolenou stanicí pro přestup, jsem dorazil do dalšího z historických hlavních měst Japonska – do Nary. Zde funguje několik organizací, jež zdarma zprostředkují průvodce hovořícího anglicky (některé nabízejí i jiné jazyky), kterému je třeba platit jen dopravu, stravu a případně vstupné. Do mnoha památek má však vstup zdarma. Samozřejmě bych byl rád za středoškolačku, ale za turnikety jsem se setkal s asi šedesátiletým panem Takatanim. Ani on jistě nebyl potěšen, jelikož byl informován, že jsem žena (přestože v rezervačním formuláři jsem své pohlaví nezaměnil).

Přes oboustranné zklamání jsme se vydali pěšky k Narskému parku, v jehož okolí leží většina míst, jež jsem si chtěl prohlédnout. Již po cestě hlavní třídou jsme naráželi na mnohé předměty zpodobňující to, čím je Nara proslulá – jelínky sika. Že jde o proslulost zaslouženou, se ukázalo hned po vstupu do parku, kde několik zvířat poklidně polehávalo a popocházelo a nijak je nevzrušovaly dotyky ani blesky fotoaparátů. Předem jsem byl varován, že bych si měl vzít dlouhé kalhoty, jelikož jelen občas kousne. Spolehl jsem se však na to, že nebudu-li cítit potravou, nebudou si mě všímat, a to se také potvrdilo.

Nejprve jsme zavítali do Tódaidži, proslulého největší sochou sedícího Buddhy. Kromě něj mě v hlavní síni, největší dřevěné budově na světě, zaujal sloup s otvorem u paty, o němž se tvrdí, že kdo jím bez pomoci proleze, bude mít v následujícím roce štěstí. Přijdou-li do chrámu školní exkurze, bývá u něj prý velký nával.

Dále mě průvodce dovedl do svatyně Kasuga s mnoha stovkami luceren, z nichž některé jsou zdobeny motivy jelínků sika, a s rozlehlým lesem, v němž, jak už to tak v lesích bývá, vládlo velmi příjemné klima. Zde jsem byl dvakrát svědkem toho, jak zvěř vycítí přítomnost něčeho k snědku a nedá nebožákovi pokoj, dokud se nerozdělí.

Poslední zastávkou v okolí parku byla zahrada Isuien, v níž mezi zelení nechyběly ani mé oblíbené javory a kde se ukázalo, že na krmení jsou v Naře zvyklí i kapři. Nic jsem pro ně neměl, ale nepohrdli ani mým prstem. Nakonec jsem tedy nebyl kousnut jelenem, nýbrž rybou.

Chrámový komplex Hórjúdži stojí dále od centra města, přesunuli jsme se do něj tudíž po obědě vlakem a autobusem. Díky odlehlé poloze nebyl chrám v minulosti ohrožován požáry, jež ve městě čas od času vypukly, proto se v něm zachovaly údajně nejstarší dřevěné budovy na světě: hlavní hala a pětipatrová pagoda datované do 8. století. Pravděpodobně z téhož důvodu jako plameny se areálu vyhýbají sudokopytníci.

Dopolední snídaně byla střídmá, jelikož jsme byli na poledne tetičkou Akijo pozváni do francouzské restaurace na nejdražší oběd mého života. Celé menu stálo v přepočtu zhruba 2000 Kč a sestávalo ze sedmi částí, takže jsem měl snad více příborů, než kolik jich máme doma dohromady. Lžíci a vidličku na ryby jsem v reálu viděl vůbec poprvé, ale pominu-li naprosto nevhodný oděv, žádného většího faux pas jsem se snad nedopustil.

Některé pokrmy byly velmi dobré (rybí játra s jakousi vynikající sladkokyselou omáčkou jako předkrm, ananasový sorbet), jiné mi naopak příliš nechutnaly (studená polévka, hovězí steak podivné nahořklé chuti). Nasytil jsem se pořádně, ovšem kdybych platil sám, peněz bych litoval (15x McCountry menu by byla lepší investice). A ještě ke všemu nám dali špinavý ubrus.

O několik vlakových zastávek dále jsme se v Takarazuce vydali Květinovou ulicí (Hana no miči), již kromě rostlinstva zdobí také tři sochy hereček z Takarazuka Revue, k muzeu Osamu Tezuky. Stálá výstava v přízemí seznámí systematicky a za pomoci hojného obrazového materiálu s Tezukovým životem od dětských let. Pokud tedy návštěvník nemá v zádech „tak už pojď“ Julču. Proto jsem si v prvním patře za slušný peníz koupil publikaci, která je v podstatě reprodukcí stálé výstavy; nyní už jen zbývá naučit se japonsky. Kromě obchůdku lze ve vyšším podlaží nalézt mangy otce mangy, zhlédnout mnohá jeho anime a momentálně rovněž výstavu k filmu Buddha.

Miluji horské dráhy!

I přes mírně deštivé počasí, jež nás mělo provázet celé dopoledne, jsme se vydali do Universal Studios Japan (USJ), a jelikož ani v Japonsku se v sobotu nevyučuje, přibyla nám po několika dnech do družiny také Julča. Velký dík patří panu Asadovi a jeho známému, jenž nám půjčil VIP kartu, díky níž jsme u atrakcí nemuseli podstupovat čekání ve frontách, jejichž délka se obvykle pohybovala v rozmezí 10-30 minut.

Jako první se nám do cesty postavila Space Fantasy. Po úvodu, v němž nám princezna vysvětlila, že se vydáváme na výpravu za záchranou Slunce, jsem usedli do čtyřmístného vozíku a vyjeli na skvělou vnitřní horskou dráhu. Ta je hodně točená, přičemž první dvě otočky se jednou ve tmě (s „hvězdami“ a „planetami“ kolem), takže pasažér netuší, kam míří, a třetí naopak v zářivém světle. S Julčou jsme svět během dne zachránili třikrát, Akijo a paní Asada tolik pilné nebyly.

Návrat do budoucnosti se zdaleka tak dobře nevydařil. Honička dvou aut cestujících časem je simulována tak, že návštěvníci sedí v omezeně pohyblivém modelu automobilu a na plátno je před ně promítáno okolní prostředí. Věrohodnost je však malá a můj dojem, že by ji mohlo zvýšit 3D, potvrdil Spiderman, jenž nás o několik hodin později trojrozměrně zachraňoval před zloduchy, kteří osazenstvo vozu kropili sprškou vody a ohřívali sálajícím teplem.

Po návratu do přítomnosti jsme si s Akijo vyjeli na motorovém raftu do Jurského parku, během projížďky se však cosi strašlivě zvrtlo. Hezky vymyšlený je závěr atrakce, kdy se před návštěvníky vztyčí Tyrannosaurus rex, a zatímco všichni v hrůze / se zájmem hledí vzhůru, raft začne sjíždět z prudkého vodopádu. Především přední řady přitom čeká menší koupel, ale o jejich rizikovosti jsme předem věděli. Naproti tomu jsem vůbec netušil, že voda nateče do loďky v tobogánu Peppermint Patty. Díky tomu, že po poledni déšť ustal, však oděv rychle uschl.

Snoopyho „great race“ byla krátká a poměrně mírná horská dráha, a jelikož nejsem příznivcem Sezamové ulice, půlhodinovou show s jejími postavami jsem si neužil. Akijo chytře usoudila, že hodinu před chystaným vystoupením k 10. výročí USJ je vhodné zabrat výhodné pozice, a tak jsme před pódiem rozložili deku a pršipláště a odložili na ně jako stráž paní Asadu. Zbytek naší výpravy se rozhodl zažít Terminátora 2 ve 3D. Šlo o půlhodinové představení kombinující divadelní výstupy s obyčejným 3D akčním filmem ozvláštněným jen sprškou vody a mlhou během závěrečného vše ničícího výbuchu.

Mottem narozeninového představení bylo „Dreams are Universal“, své sny by si tedy měl v USJ splnit každý – synek (který měl „shodou okolností“ zrovna také narozeniny), dcerka i maminka (tatínek má smůlu; musí makat). Klučičí sny zpodobnila rotující konstrukce, kde artisté se v dech beroucím vystoupení střídavě pohybovali v kruzích i mimo ně a na obou místech prováděli roztodivné cviky. Holčičí sny naplnilo taneční vystoupení s postavami z USJ (Hello Kitty, Snoopy...) a i maminka si nakonec díky návratu do dětských let zábavní park užila. V poslední chvíli se přihnal také uřícený tatínek a popřál synovi k narozeninám. Všem nám ukápla slzička.

Julča s paní Asadovou se pak zabraly do jedné z her, v nichž bylo možné s pramalou šancí cosi vyhrát, a pro mě konečně nadešel čas na hlavní hvězdu dne. Hollywood Dream byl naprosto úžasný. Zřejmě je to horská dráha klasického ražení, jelikož jsem však dosud zažil jen tu na Matějské pouti a ve Fruit & Flower Park, byl jsem z té rychlosti a několika „volných pádů“ opravdu nadšen. Projel jsem se dvakrát a ještě večer se mi trochu točila hlava, když jsem si na to vzpomněl.

Ve zbývajících několika hodinách jsme se plavili po moři, jež obýval žralok z Čelistí, přičemž zážitek byl podobný jako v Jurském parku, ovšem bez závěrečného překvapení, zhlédli jsme Sezamovou ulici 4D, kde čtvrtým rozměrem jsou myšleny spršky vody, sálající teplo a propadající se sedačky, a jak jsem již zmínil výše, zachránil nás Spidermanem, spasili jsme opětovně svět a já jsem si ještě jednou splnil sen. Mezitím se mi také podařilo ulovit mou prozatím nejoblíbenější fotku.

Usaviče má každý rád a já navíc miluji horské dráhy!

Dnes nás po vystoupení z vlaku kromě pana Kacumiho, známého pana Asady, přivítalo také dávné hlavní město Japonska, Kjóto. Do zarezervované prohlídky císařského venkovského sídla Šugakuin ještě pár desítek minut zbývalo, zatím jsme se tedy posilnili vydatným (a vydatně drahým) kjótským menu, v němž nechyběl ani pokrm z juby. Obsluha panu Kacumimu rovněž vyhledala vhodné parkoviště v blízkosti Šugakuin.

Záhy po našem příchodu začala prohlídka vedená průvodcem a zezadu sledovaná dozorcem, jenž na některých místech přepočítával počet návštěvníků. Při zhruba 80minutové procházce se člověk pokochá mnoha krásnými mechy, keři a stromy (uchvátily mě obzvláště svěže zelené drobnolisté javory), výhledy a několika stavbami. Na dvou borovicích se vyhřívali hadi, jež jsem zvěčnil a později určil jako druh Elaphe quadrivirgata. Ani volání svlečené hadí pokožky jsem neodolal a cenný suvenýr se hnedle ocitl v kapse. Trochu otravní však byli ostatní turisté, kteří se neustále pletli do záběru.

Další zastávkou byl Džisódži, známý spíše jako Ginkakudži (Chrám Stříbrného pavilonu), jenž na rozdíl od svého známějšího zlatého vzoru kovem pokryt není, a tudíž se pyšní větší krásou. Úchvatná je zdejší písečná zahrada, a jelikož chvíli předtím pršelo, byla tu zeleň obzvláště nádherná. Místo běžných turistů zde převažovaly školní exkurze, přičemž žáci neměli potřebu kochat se něčím příliš dlouho, mohl jsem tedy fotoaparátem pořídit základ pro budoucí kolekci „36 pohledů na Ginkakudži“.

Poté jsme zamířili do svatyně Heian, kde jsme si prohlédli obří torii a volně přístupné části s krásnou sakurou. Rozsáhlá zahrada si na mou návštěvu bude muset chvíli počkat, jelikož se již připozdilo a pan Kacumi nám chtěl ještě ukázat chrám Kijomizu. Strmá cesta k němu je lemována mnoha obchody, v nichž se konečně objevila i trička s nápisy „I ♥ Japan!“ Hlavní budova chrámu je velmi pěkná, ale turisté se v areálu opravdu přemnožili. Při příští návštěvě Kjóta zvolím zapadlejší místa.

„Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud...“ Když se těsně před odletem do Japonska ukázalo, že Akijo nemá redukci japonských zásuvek na středoevropské, nýbrž jen opačnou, na shánění už bylo pozdě. Až dnes jsem si konečně sehnal patřičný napájecí kabel, a tak jsem si po několika dnech mohl opět sednout ke svému notebooku s českou klávesnicí. Ostatní popořadě.

Když byla Julča vypravena do školy, nasedli jsme s Akijo znovu do vlaku směřujícího do Ósaky. Tam nás stezka lemována mnoha stromy a keři po několik minutách dovedla k mostu klenoucímu se přes vodní příkop rozsáhlého areálu ósackého hradu. Zde jsem si prvně během svého pobytu všiml osob jiného než východoasijského vzezření.

Na nádvoří stálo několik postav s chybějícími obličeji, a tak jsem jako správný gentleman ten svůj na moment propůjčil japonské dvorní dámě a posléze jsem vkročil do hradních útrob. Již cedule u vchodu, jež nabízela možnost zdolat patra po schodech či výtahem, byla varující a oproti krásnému zevnějšku pro mě skutečně byla vnitřní část poněkud zklamáním, jelikož jsem netušil, že slouží jako moderně vypadající muzeum. Z nejvyššího patra je však krásný výhled na Ósaku.

Zpět na nádvoří jsem se opět alespoň tváří převtělil do malé Takojaki Rangerky a dále v areálu jsem poprvé zavítal do šintoistické svatyně. V té se kromě obvyklých součástí nacházel rovněž prodejní automat na omikudži. Při odchodu se k nám připojila jedna ze starších žen, jež o svatyni pečují, a já jsem si brzy vzpomněl na přednášku z loňského Akiconu, kde se přednášející zmiňoval o upovídanosti ósackých babek. Této dámě však do babky patrně ještě pár let zbývalo, navíc poměrně pomalou japonštinou vykládala k věci (tedy k okolním strukturám) a věnovala nám mapu Ósaky, tudíž to bylo příjemné setkání.

Po hodnotné kultuře přišla na řadu pokleslá zábava – vydali jsme se do předevčírem doporučeného obchodu s filmovým zbožím. Mind Game jsem sice nenašel, zato jiných pokladů byly regály plné, takže jsem raději předčasně utekl s jedním úlovkem. Na další lov se případně vydám v závislosti na finanční situaci v závěr pobytu v Japonsku.

V kansaiské metropoli bylo třeba splnit ještě jeden úkol. Subjektivovi totiž učarovaly fotografie Putina a Kiriněnka z plyše a rozkázal, že alespoň jednoho z nich musí mít! Na místě jsme zjistili, že nejde o obchod, nýbrž o podnik s ufo catchery, jelikož se však Kiriněnkova pozice jevila nadějně, rozhodli jsme se pokoušet štěstí. Díky opakovaným radám obsluhy, jež nám ke konci pomáhala také postrkováním ušatce do lepšího postavení, jsme s Akijo společnými silami za 1400 jenů vyhráli Putina (srazili jsme toho růžového, ale bylo možné si vybrat kteréhokoli), jenž by měl pochodovat a hrát jakousi melodii. (Nenasytnému Subjektivovi ovšem nakonec jeden králík není dost, a tak se časem musím snažit i o druhého.)

Nákupů chtivé ženy se prostřednictvím sítě sítí ujistily, že dnes nákupní horečce nic nebrání, a tak jsme opět vyrazili do jednoho z obchodů řetězce Šimamura. Oděvy však nebyly o mnoho levnější než v České republice, jak Akijo slibovala (asi jsem se měl ujistit, s jakými prodejnami srovnává), a navíc se potvrdila má další obava: Na „I ♥ Japan!“ sice ještě nedošlo, přesto jasně převažovaly anglické nápisy a japonské motivy aby člověk pohledal. Pořídil jsem si tedy alespoň tričko s infantilním obrázkem a pyžamo s Hello Kitty. Pak už jen stačilo počkat dvě století, než si supi naplní nákupní koše.

Po obědě byl jako další místo pro mučení peněženek vybrán obchod „vše za 100 jenů“, kde každé zboží stojí 105 jenů. S mírně potupným pocitem jsem se vydal k pokladně s učebnicemi kandži pro druhou až šestou třídu základní školy. Cvičným čínským hůlkám pro malé děti jsem odolal.

Dopoledne přijela kamarádka paní Asady a společně jsme se vydali za levnými nákupy. Cestou si přisedla ještě jedna známá a začalo peklo. Když si spolu povídají čtyři Kansaianky (Akijo v rozhovoru se sobě rovnými rovněž přechází do zdejšího nářečí), byť jedna z nich je původem z Tóhoku, jsem naprosto ztracen; kdyby mluvily německy, vyšlo by to nastejno. Své jméno a následující smích však poznám vždy. Ani jazyková bariéra mi ovšem nebránila v tom, abych pochopil, že podnik s výhodnými cenami má dnes zavřeno.

Do Ósaky jsme proto s Akijo dorazili podstatně dříve, než bylo původně v plánu, několik hodin před začátkem filmového představení. Zatím jsme si prohlédli nedávno zrekonstruované vlakové nádraží a pokochali se výhledem z jeho nejvyššího patra, kde je, stejně jako na terasách nižších pater a na jiných vysokých budovách, udržována okrasná zeleň a také malá zahrada s užitkovými plodinami. Při procházce městem a uhýbání před bicykly mi pohupující se plyšový Putin a kráčející Kiriněnko ze stejného materiálu ukázali, že Usavič není tak neznámý, jak jsem se domníval.

Jelikož se čas nachýlil, přesunuli jsme se po několika optáních do obchodního centra Namba Parks, v němž byl naším cílem tamní biograf. Potěšilo mě, že trailery a jiný spam je promítán před časem uvedeným v programu a film začíná načas. Šinkaiův nový snímek už mě zdaleka tolik nenadchl, plakát jsem si přesto v obchůdku v areálu kina koupil.

Cestou k nádrží jsme ještě chvíli strávili v půjčovně / prodejně DVD a VHS. Mind Game na prodej nebyla, takže má peněženka prozatím újmu neutrpěla, dostali jsme však tip na jiný obchod. Je tedy jasné, že v Ósace jsem nebyl naposledy.

Otec Akijo odjel do práce, matka se dala do úklidu a Akijo s Julčou se vydaly do Kumonu, vypravil jsem se tedy na krátký průzkum okolí. V parku jsem si přečetl tamní pravidla chování, z nichž jsem zjistil, že mu nejsem nijak nebezpečný (golfové hole a ohňostroje vůbec nevlastním a psa jsem nechal doma). Dva havrani byli podobně jako včerejší had rychlejší než já, a tak jsem alespoň nasbíral pár obrázků okolí (mateřská školka apod.).

Brzy odpoledne na nás čekala dvojice představení ryze ženského hereckého souboru Takarazuka Revue. Nejprve bylo na pořadu Překrásné bytí (Ucukušiki šógai), částečně muzikálový a zřejmě upravený příběh Išidy Micunariho. Kulisy a kostýmy Japonska 16. století a tradiční hudba (nepočítám-li dvě scény, v nichž hrál rock 'n' roll) byly velmi pěkné. Na historickou japonštinu však pochopitelně moje síly nestačily a orientaci v příběhu nepomohlo ani to, že z místa za 5500 jenů (27. řada) se bez divadelního kukátka některé postavy rozeznávaly obtížně.

Druhá část programu, Luna Rossa, byla souborem zpívaných tanečních vystoupení, plných zářivých barev a lesku. Ve vtipném závěru se postupně představily čtyři hlavní hvězdy souboru, z nichž každá na sobě měla více flitrů než celá osmdesátková diskotéka a každá se pyšnila větším a barevnějším pavím ocasem než hvězda předchozí.

V onsenu bylo večer ještě příjemněji než v sobotu, jelikož byl oproti víkendu podstatně méně zalidněný. Především jsem však zjistil, že jsem shodil téměř jeden kilogram, přestože hladem mě tu rozhodně netrápí (spíše naopak). Pokud tedy potřebujete rychle zhubnout, pořiďte si hyperaktivní devítiletou holčinu.

Po snídani jsme navštívili kóbský Fruit & Flower Park, jenž je komplexem se zábavním parkem, zahradou, skleníky, hotelem atd. Hned za vjezdem číhá prvně jmenovaný a hned za jeho vchodem objevila Julča obdobu lovu zlatých rybek, v níž se za pár set jenů namísto živých stvoření lovila plastiková zvířátka. Jelikož brzy s babičkou objevily způsob, jak udržet podběráček co nejdéle vcelku, bylo zřejmé, že se zabaví na velmi dlouhou dobu. Vydali jsme se proto s Akijo na průzkum nezábavních částí parku.

Nevědomky jsme přišli v den, kdy se zde konalo setkání cosplayerů, což se ukázalo již u vchodu na náměstí, kde postávala zelenovlasá dívka z Macross F (a nebyla poslední). Dále jsem poznal hrdinky z Ókami-san to šičinin no nakama-tači, Homuru z Madoky (velmi povedený crossdressing) a postavy z Fullmetal Alchemist. Mnoho dalších se mi pak identifikovat nepodařilo. Ve sklenících jsme se chvíli obdivovali exotické květeně a hmyzu, načež jsme se vydali na okružní cestu podél vinic za parkem.

Během obchůzky se nám ukázal pěkný had, než jsem však tasil fotoaparát, zmizel ve vysoké trávě. Ve volně přístupné stáji jsme pak nově narozenému hříbátku navrhli v anketě jméno „Jan“. Až poté si Akijo přečetla, že by mělo být pojmenováno dle květiny. Cestou zpět jsme potkali Julču s kapsami plnými plastové zvěře a ani ta si samozřejmě lichokopytníky nemohla nechat uniknout.

Poté jsme se opět vrátili do zábavního parku, tentokráte však za smysluplnější zábavou – s Julčou jsme se dvakrát projeli na menší horské dráze a na jakési rychlé rotující atrakci. Když jsem vyjádřil velkou spokojenost s oběma zážitky, zmínila se dcera Akijo o ósackém Universal Studios Japan a rozpovídala se především o hrůzu budícím „jet-coasteru“. Hned jsem věděl, že na něm nesmím chybět.

Po pozdním obědě jsme spěchali za nejzvrácenější částí programu – já, člověk nesnášející pivo, jsem se měl účastnit exkurze v pivovaru společnosti Kirin. Slečna (?) průvodkyně byla ovšem sympatická, a tak Akijo zažertovala, že bych se jí měl zeptat na věk, načež jsem já zažertoval, že bych měl zjistit, zda je vdaná. A když prohlídka skončila, jala se nás Akijo téměř seznamovat. Slečna (?) Kubo se od té doby neozvala, jistě jí však je více než 20 let, tudíž mě to samozřejmě nijak netrápí. (Fňuk.) Říkám si, zda to nebylo tím, že jsem při její ukázce, jak správně nalít pivo, usrkával citronový čaj, jenž Kirin rovněž vyrábí.

Zatímco v Amsterodamu strávily u pasové kontroly delší dobu Akijo a Julča, v Ósace to pochopitelně potkalo mě. Alespoň jsem mohl prohodit pár slov s panem dozorcem, jehož zaujal nápis na mém tričku (Tada no ningen ni wa kjómi arimasen. = Obyčejní lidé mě nezajímají.). Nevěděl sice, odkud pochází, ale jméno Haruhi Suzumija už mu očividně povědomé bylo. Mnoho jiných příležitostí popovídat si souvisleji japonsky jsem dosud neměl, jelikož jak se ukázalo hned poté, kdy nás přijel vyzvednout otec Akijo, když Japonci a Japonky spustí obvyklým tempem (a nejlépe ještě kansaiským nářečím), zachytím většinou jen jednotlivá slova.

Při cestě Ósakou se prokázalo, že kolo je v Japonsku vskutku velmi oblíbený dopravní prostředek, jenž využívají osoby veškerého pohlaví, vyznání a vzhledu (vysoké podpatky nejsou překážkou). Po zhruba devadesátiminutové cestě městem a okolím jsme dorazili do místa mého pobytu, stotisícového města Sandy, jež je v podstatě venkovskou periferií Kóbe a v níž bydlí rodiče Akijo, pan a paní Asadovi. Na slibovaný futon sice nedošlo, ale potěšila mě podložka s manga/anime tématikou na stoličce. V tu chvíli jsem uvěřil, že jsem opravdu v Japonsku.

Odpoledne se na základní škole, do níž během svého japonského pobytu bude Julča chodit, konal sportovní den, neochotně jsem se tedy vypravil za lolitkami ve sportovních úborech. Ve chvíli našeho příchodu již probíhala poslední soutěž, běh na 4x100 (?) metrů, po níž následovala nacvičená, poměrně dlouhá sestava velké skupiny žáků. Vzhledem k počasí (jasno, 23°C ve stínu), proběhlým sportovním aktivitám a fyzické náročnosti některých prvků jsem děti politoval (sám jsem se potil už jen vinou toho prvního), zvláště jednu velmi subtilní dívku, jež kvůli své tělesné konstituci musela opakovaně vylézt na lidskou pyramidu.

Když byl sportovní duch v dětech dopěstován, zajeli jsme do místního pětipatrového obchodního centra Æon, kde se Julča a její babička oddávaly herním automatům. Některé zdejší hry spadají do žánru „simulátor gamblerství“ - herní žetony, jež si hráč předem koupí a jež velikostí a barvou nápadně připomínají stojenovou minci, se do nich vhazují jen proto, aby jich hráč vyhrál více. Část her na sebe vysloveně bere podobu proherních automatů.

Večer jsme očistili tělo i ducha v jednom z místních onsenů, jenž má část vnitřní, se dvěma teplými koupelemi, saunou a bazénkem se studenou vodou, a část vnější s teplou koupelí. V teplém počasí je druhá zmíněná velice příjemná.

Původně jsem plánoval, že Japonsko navštívím až zhruba za dva roky, jenže v březnu se objevila nabídka, jaká se neodmítá, a tak jsem se v pátek 3. června vydal s kufrem na letiště Ruzyně. Sebe jsem s drobnými obtížemi odbavil u jednoho ze self check-in kiosků, které stojí poblíž běžných odbavovacích přepážek. Místo pro odbavení zavazadel jsem však nalézt nedovedl, a tak jsem se potupně obrátil na informace, kde mi bylo prozrazeno, že kufr je třeba odevzdat u běžné odbavovací přepážky... (Co taky můžete čekat od osoby, jež byla dosud v zahraničí jen při překročení polské hranice na Sněžce?)

Po šťastném shledání s Akijo a její překvapenou dcerou Julčou jsme vyrazili k bezpečnostní kontrole, k naší gate a posléze do aeroplánu Fokker 70 společnosti KLM s cílem v Amsterodamu. Během mého prvního letu k ničemu pozoruhodnému nedošlo, zjistil jsem však, že vzlet je zábavný; budu muset chodit častěji na horské dráhy.

Zhruba za hodinu jsme dosedli na přistávací dráhu amsterodamského letiště, kde jsme strávili asi čtyři hodiny plánovaným čekáním na další let. Během té doby jsem stihl rozeslat pár pozdravů a zjistit, že holandský BigMac chutná stejně jako český. Ve frontě na bezpečnostní kontrolu nás předešly letušky směřující k našemu dopravnímu prostředku a v tu chvíli jsem si uvědomil, že v Nizozemsku bych opravdu žít nechtěl – očividně se tam výrazně nedostává hezkých dívek a žen.

Naštěstí však byly v personálu i tři Japonky, a tak se Boeing 777 nijak nevzpínal a vydal se na jedenáctihodinový let přes Sibiř až na Kansaiské mezinárodní letiště. Na této cestě stojí za zmínku jen to, že se mi jaksi podařilo rozbít (?) ovládání vestavěného multimediálního zařízení, tudíž jsem si dále nemohl zvyšovat sebevědomí úspěšným plněním testu z japonštiny na úrovni mateřské školky. Posun letadla po mapě a údaje o rychlosti stroje, letové výšce a venkovní teplotě jsou sice zajímavé, na sedm hodin však nezabaví, proto jsem zbytek cesty přerušovaně prospal, než mě probudila vůně snídaně. O několik desítek minut později už se na nás usmíval umělý ostrov s KIX.

Po loňské přestávce jsme se se Subjektivem opět vypravili na dálný východ za tradičním setkáním příznivců Naruta a Bleache, přičemž letos se k nám připojil rovněž LaughingMan. V autobusu Subjektiv využil své zkušenosti se strategiemi od Paradox Interactive a anektoval naše jediné sedadlo u okýnka, čímž mě odsoudil k pocitu studu při sledování páté, plavkové epizody A Channel.

Po zaregistrování (přívěsek s Kyubeyem už nebyl :'-( ), ubytování a posilnění jsme zamířili na přednášku, jejíž název sliboval seznámení s pěti důvody, proč japonské hry nejsou jen pro Japonce. Skutečnost však byla poněkud jiná – přednášející uvedl pět vlastností kvalitních her a ke každé vyjmenoval několik japonských zástupců, vesměs všeobecně známých, s pár informacemi o nich. Přitom ostudně pominul Princess Maker. Jako bonus se pak podávala první várka technických problémů. (Už si přesně nevzpomínám, zda šlo v tomto případě o problémy s videy, s dálkovým ovládáním nebo s mikrofonem, ale časem došlo na všechny.)

Sotva přednášející opustil pódium, přišel na řadu film Mai mai Šinko to sennen no mahó. Zřejmě abychom se nevylekali, zvolil promítač pro začátek nízkou hlasitost a až později zvuk zesílil. Pro pacienty se syndromem Roxy však ani to nebylo dostatečné. Ve snímku mě velmi zarmoutila smrt zlaté rybky, jelikož po ní šla kvalita snímku do kopru. Před dalším programem jsme se chtěli uchýlit do maid café, jenže jedno (to zřízené u příležitosti Animefestu) bylo v obležení a druhé (to stálé) předaleko, a tak jsme vzali zavděk čajovnou. To LaughingMan radostně přivítal.

Lusiina přednáška o crossdressingu, jejíž součástí byly také výsledky průzkumu mezi otaku (časem by se měly objevit i na Lusiině blogu), už byla přínosnější. Za užitečné považuji především zjištění, že většina anime, v nichž crossdressing hraje větší roli, za mnoho nestojí. (Kdybych si na ni při vyplňovaní dotazníku vzpomněl, mohla to vyvážit alespoň Kino no tabi.)

O večeři později se naše družina dočasně rozdělila – Subjektiv se šel poučit z chyb praotce Japonce, já s Laughing Manem jsme se davy probili na promítání Colorful. Uvaděč varoval před nízkou hlasitostí zvuku, posléze se však ukázalo, že k nám jen mluvila další osoba s výše zmíněným syndromem. Přesto byl Pestrobarevný solidární s kolegy stiženými technickými potížemi a v jednu chvíli nabídl alespoň špatně načasované titulky.

V nedělním programu mě zaujal jen průvodce světem mangy pro dívky, ovšem Subjektiv se chtěl ještě předtím dozvědět něco o evropském šermu v anime. Říkám to nerad, ale byla to výborná volba. Přednášel chlapík z Domu rytířských ctností, který anime nesleduje a jemuž organizátoři s předstihem zaslali videa s několika animovanými souboji, k nimž se měl vyjádřit. Po dvacetiminutovém úvodu do šermu následovalo promítání jednotlivých soubojů, které poté chlapík spolu s figurantem, jenž se později ukázal být jeho synem, na pódiu rekonstruoval a vysvětloval, jakých šermířských chyb se soupeři (potažmo tvůrci) případně dopustili.

Kromě informační hodnoty (nyní vím, že budu-li hledat věrohodné šermířské souboje, Le Chevalier D'Eon a Stranger mou touhu až na výjimky uspokojí, Berserk a Claymore až na výjimky nikoli a že Cloud šermuje jako blbec) bylo potěšující a nezvyklé také to, že chlapíkova poměrně častá snaha o vtip byla povětšinou snahou úspěšnou. Ne že by měl můj pohled příliš velkou váhu, ale určitě šlo o jednu z nejlepších přednášek, jakou jsem na filmových festivalech zhlédl, a výrazně zlepšila můj dojem z celého Animefestu.

Mlácení do obouručních kolejnic zasazených v květináči se poněkud protáhlo, a tak jsme na dívčí mangu dorazili se zpožděním. Brzy vyšlo najevo, že půjde opět spíše o výčet, u nějž občas fanynky při zmínce o svém oblíbeném šónen-ai/jaoi ječí a upadají do mdlob (podobně jako mikrofon a ukazovátko). Jako selekce nevhodných partnerek to bylo dobré, my jsme ovšem očekávali přednášku, a tak jsme si nechali ujít závěrečný test a raději jsme si zvýšili glykémii před zpáteční cestou.

Celkové dojmy jsou rozpačité vinou nedostatku přívěsků s Kyubeyem, nebývalých technických problémů (Přitom se prý letos vše zkoušelo více než dříve. Vrcholem, kterého jsme se neúčastnili a který organizátoři těžko mohli ovlivnit, pak bylo vyhoření disku s českými titulky k Hetalii.) a místy opravdu velkého počtu lidí. Téměř na poslední chvíli ovšem přišla záchrana (kuriózně od člověka, který o anime téměř nic neví), tudíž i příští rok nejspíše na Animefest zavítám.

Jistě, celý Anifest se rozpíná v delším časovém úseku, mě se však týkaly jen dva dny, kdy se zde shodou okolností vyskytovalo anime a dva jeho tvůrci - Jóko Kanno a Šin'ičiró Watanabe. Právě od chvíle, kdy vyšlo najevo, že se festivalu zúčastní prvně jmenovaná, bylo jasné, že zde nebudu moci chybět. Takovou příležitost bych si přeci... mohl nechat ujít, ovšem LaughingMan nikoli. Ze stejných důvodů se později k naší chystané výpravě připojila ještě otakyně Moonlight.

Cesta do Teplic probíhala poklidně - LaughingManovu očekávanou snahu rozpoutat flame přirovnáním Abecedy dospívání k tomuto jsem totiž snadno uhasil poukázáním na šónenovitost C od flamerova oblíbeného režiséra. Na ubytování mě zaujalo jen to, že bylo zhruba pětkrát levnější než to, ve kterém jsem v jiném městě strávil noc před dvěma týdny, a přitom srovnatelně kvalitní. Pro zkušené nocležníky, kterým nejsem, to však zřejmě velký objev není.

Po hanami (v Teplicích je místy mnoho krásných sakur), zaplacení akreditace, ke které jsme obdrželi tašku s obsáhlým programem festivalu a dvěma tunami spamu, a večeři jsme se vydali do improvizovaného letního kina na promítání Animatrixu. Rád jsem si po několika letech toto dílo připomněl, ale pár zádrhelů se přeci jen našlo: Promítalo se poblíž silnice, tudíž plátno kromě promítačky osvětlovaly mírně také pouliční lampy a občas reflektory projíždějících dopravních prostředků. Promítalo se večer, tudíž se mezi diváky vloudilo i několik etanolem intoxikovaných občanů. Promítalo se venku, tudíž nám byla ke konci trochu zima. Promítač měl však slitování a vynechal poslední část.

Druhý den začal vydatnou snídaní, projekcí vítězných filmů předchozích ročníků a ukázkami animovaných reklam a videoklipů. Poté přišlo na řadu setkání s Jóko Kanno a Šin'ičiró Watanabem; nastal tedy okamžik, kdy se LaughingMan a Moonlight měli setkat se svým idolem. Když jsem viděl, jak se jim po úspěšném honu na podpis rozzářily tvářičky, musel jsem se také usmívat. Shovívavě - vždyť to byla jen Jóko Kanno. Kdyby šlo o Aju Hirano, to by byla jiná. (Nutno dodat, že nebýt MÉ tužky a MÉ pozvánky na setkání, odešel by LaughingMan s prázdnou. A to vůbec nezmiňuji, že nebýt MÉHO upozornění, přišli bychom pozdě.)

Setkání bylo celkově příjemné a výrazně delší, než uváděl program, ani jemu se však nedostatky nevyhnuly. Nejprve si moderátor připsal faux pas, když opakovaně přisoudil Jóko Kanno autorství hudby k Samurai champloo. Brzy také vyšlo najevo, že výběr překladatelky z japonštiny do češtiny a naopak se organizátorům hrubě nevyvedl. Když už zvolili paní, která o anime nemá ani páru, měli by zajistit, aby se alespoň stručně seznámila s díly, na nichž tvůrci pracovali. Komolení názvů Samurai champloo a Macross Plus bylo docela trapné.

Po obědě jsme pár minut pobyli na přednášce o motion capture (technika mezi koníčky Moonlight nepatří), zhlédli soutěžní filmy kategorie D, jejichž kvalita byla vskutku různorodá (na CSFD jsem našel Pixels a Kamene), a tři vybrané epizody Samurai champloo, jež mě ke zvýšení hodnocení nepřiměly. Nato se LaughingMan a Moonlight konečně oděli do slušného šatu (já v takovém chodím neustále) a po večeři jsme se odebrali za zlatým hřebem festivalu. (Jak pro koho; pro mě jím samozřejmě byla lolitka předvádějící pancushoty.)

Koncert Jóko Kanno v Krušnohorském divadle začal se čtvrthodinovým zpožděním, ale sotva malá Japonka přicupitala na jeviště, roztančila své prsty po klávesách a „na žádost české strany“ zahrála skladbu z Kókaku kidótai: Stand Alone Complex. (Kdo je česká strana, netuším, ale LaughingMan se Jóko po odpoledním setkání zmínil, že má SAC velice rád...) Pokračovala pestrou směsí skladeb z anime i mimo něj, přičemž u tří ji zpěvem doprovodila Ilaria Graziano, s níž prý živě vystoupila poprvé. Jóko rovněž prozradila, že několik soundtracků nahrála v Praze a že má ráda svíčkovou. A když si obecenstvo vyžádalo nášup, přidala českou hymnu a další klavírní skladbu, což bylo oceněno potleskem vestoje. Koncert byl sice krátký, ale dobrý, pro některé dokonce snad tím nejlepším v životě. (Jedenáctiminutový sestřih na YouTube.)

Mým posledním zážitkem z festivalu byl film Kovboj Bebop, kterému předcházelo několik slov od režiséra a hudební skladatelky a poslední dávka špatného překladu. Po promítání, které ze mě fanouška Bebopa neudělalo, jsem se hbitě odebral k odpočinku, jelikož mě čekalo brzké vstávání. Odpočinek zřejmě nebyl dostatečný, poněvadž jsem při přestupu v Ústí nad Labem zapomněl ve vlaku tašku s programem a spamem:-(

Děkuji družiníkům, Jóko, neznámé lolitce a teplickým zahradníkům za hezký zážitek.

---------------------------

Inzerce:

Prodám tužku, které se dotýkala Jóko Kanno. Vyvolávací cena: 1000 Kč.

Kdyby si chtěl někdo zahrát Icewind Dale s dokonalou družinou, zde je návod:

Když Nobue vyčerpala jako obvykle své zásoby cigaret, jala se jako obvykle prohledávat všechna zákoutí svého psacího stolu; třeba se jedna někam zatoulala! Po kuřivu nebylo ani stopy, zato však objevila připomínku nepříliš dávné minulosti - tři roky starý rozpis postavy pro hru v AD&D. Díky němu si zavzpomínala, jak se v roli zlodějky se specializací na sněhové koule a se třemi body ve stavění sněhuláků proháněla spolu s několika kamarády po Planině ledového větru. Namísto vypravěčem zamýšleného vymítání zlých sil se však věnovali zimním a hospodským radovánkám, a tak netrvalo dlouho a na hostinec, v němž zrovna přespávali, nešťastnou náhodou šlápl tarrasque.

Libé vzpomínky v Nobue zahnaly chuť na tabák a naopak probudily touhu znovu si zahrát. Třeba jako vypravěč.

Miu se pro onen nápad samozřejmě hnedle nadchla - ona se ostatně chytí každé ptákoviny -, ovšem s povoláním nindžy útočícím ze zálohy měla smůlu. Nobue jasně prohlásila, že Anime d20 se hrát nebude, a přidělila jí nejpodobnější povolání: bojovnici/zlodějku. Ani z vrhače kompaktních disků nic nebylo, a Miu se tak musela spokojit s krátkým lukem.

Macuri se zalíbilo povolání barda. Zpívá ráda a prý také hezky, jak ji pan učitel jednou pochválil. Nobue zase dodala, že i v roli kočičky si Macurka vedla pěkně (Konničinja!), jistě má tedy i herecké nadání. Že půlčice dle pravidel bardkou být nemůže? To by Nobue Macurčiným rozzářeným očkům rozhodně říct nemohla.

Čika z dalšího sestřina prdlého výmyslu nijak nadšená nebyla, ale když se přidaly Míča a Macurka, také se do pravidel začetla. S cílem vyhnout se čachrování s kouzly a počítání úspěchu ve zlodějských schopnostech si zvolila bojovnici. Nobue jí navrhla, aby byla vůdkyní družiny, jelikož s Miu bude dost problémů už takhle a Macurka a Anka jsou sice roztomilé, do čela se však naprosto nehodí. To Čika popřít nemohla.

Ana se stále nedokázala pro žádné povolání rozhodnout, až přišla Nobue s nápadem - jednou přeci byla Anka pěknou zdravotní sestřičkou, co kdyby se tedy věnovala ozdravným a posilovacím kouzlům? Anka se začertila při vzpomínce na to, jak jí doktorka Miu nadzdvihla bílou sukýnku, ale role kleričky se chopila. (Ze strany Nobue v tom byla i snaha ulehčit trochu holčinám jejich putování, jelikož se to v jejím příběhu hemžilo nemrtvými.)

Družina je tedy kompletní. Hurá za dobrodružstvím!

Máte už po krk transformujících se lolitek? Zde je alternativa.