O diário mais recente (5)
DENÍK EVY MLČÁKOVÉ, ZAČÍNAJÍCÍ SCÉNÁRISTKY A SNÍLKA
DRUHÁ ČÁST
Vždycky jsem věřila tomu, že abyste dosáhli svého snu, stačí vám jen trocha štěstí a především notná dávka talentu. Aneb jak radí staré dobré úsloví: "Nestačí chtít, musíš začít".
Poté, co jsem si zažila před rokem svou existencionální krizi, kdy jsem si prožívala své úžasné nálady poskakující mezi depresí k totálnímu klidu, začal se můj svět točit trochu smysluplnějším směrem. Ukončila jsem VŠ, která mě ubíjela a začala jsem se naplno věnovat tomu, čemu jsem dle mého byla předurčena.
Může to znít arogantně, ale pokud chcete prorazit (a že já zatím tak daleko stejně nejsem), musíte se umět ohnodnotit, dostat odvahu...a především cpát vaše představy lidem, kteří vám stále nevěří, že jste něčeho schopní, protože pak se budou velice divit, když nakonec něčeho dosáhnete.
O této situaci bych mohla mluvit hodiny a hodiny. Především rodinné výčitky, že nic nedotáhnete do konce, a obliba omlacování vám o hlavu vaši starší sestru, která má BcA. titul, trvalý vztah, pravidelnou práci a studuje navazující magisterské studium ve Francii. Nemluvě o prarodičích, kteří vám do očí řeknou, že by jednou taky chtěli říct: "A moje vnučka Eva udělala tohle..."
Jenže dokud jste looser, raději vás zatají.
Byť reálná představa mého budoucího života vypadá spíše jako Bridget Jonesová (na druhou stranu, s Colinem Firthem bych to brala taky), dala jsem si pro rok 2011 předsevzetí, že se přestanu plácat ve srabu a konečně se se svou scénáristickou kariérou někam pohnu. A najdu si práci, což se mi taky úspěšně povedlo.
Dva měsíce jsem dělala idiota v McDonald's (NIKDY VÍCE!), takže když mě vyrazili, byla jsem vlastně spokojená. Teď dělám na poloviční úvazek v obchodě se značkovým oblečením, mám o 15 Kč na hodinu víc, než v McDonald's, a mám čas i na jiné aktivity.
Totální obrat v mém životě přišel někdy kolem 25. ledna, kdy mě můj známý, Christopher Gilliland, přestavil portugalskému režiséru a scénáristovi, jménem António Pedro Nobre. Prvotní otázka následující po tom, že chci být scénárista, samozřejmě byla: "A jakou studuješ školu? FAMU?"...a moje odpověď: "Žádnou, jsem na pracáku." To nejednoho profesionála vyděsí, ale postupem času se začalo ukazovat, že moje existence asi není na této geoidovité planetě tak marná, jak se na první pohled zdálo.
Žijeme ve světě, kdy kontakty jsou to nejdůležitější. Hned potom peníze. A jestli někdo bude tvrdit, že nejdůležitější je láska, ukousnu mu hlavu.
A António byl člověkem, který mi tyto kontakty pomohl zprostředkovat, proto mám teď možnost se vám za 14 dní (tj. 1.6. 2011) pochlubit něčím, o čem se mé rodině zatím ani nesnilo. Nemluvě o všech projektech, ke kterým mě přizval a na kterých nyní pracuji. Ale nepředbíhejme událostem.
Prozatím dnešní deníček ukončím odkazem na v momentální době úspěšně rozjetý projekt, na kterém se podílím jako scénárista a produkční.
Jeden odkaz zde:
A pokud někoho zajímá více informací, tak více zde:
http://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/cizinci-v-ostrave20110412.html
Nebo pak klasicky a typicky na facebooku zde:
http://www.facebook.com/profile.php?id=100002143579668&ref=ts
Ozvu se zase přístě, někdy na začátku června, abych vám přinesla více informací o mém tajnůstkářském úspěchu. Prozatím musím mlčet, neboť mne k tomu zavazuje smlouva.
Paradoxem je, že poslední dobou, když se vracím ke psaní, nebo se zpětně divám na všechno, co se za posledních pár měsíců událo, a částečně mi obrátilo život tím správným směrem, si stále opakuji jednu filmovou hlášku, kterou bych netušila, že si vůbec kdy budu schopná říct:
"Thank God I'm me."
(Jack Lucas, Terry Gilliam's "THE FISHER KING")
