mikroslar

Jsem už asi starý. Do konce devadesátých let mi neuniklo nic, co se dostalo do naší distribuce, včetně distribuce v rámci filmových klubů. Dokoukal jsem vždy všechno do konce, přesto, že jsem býval mnohem kritičtější a mnohem "analytičtejší".  Poněkud naivně, v duchu starého dobrého strukturalizmu jsem sám v sobě zastával tezi, že film je umění a tedy, že jeho posláním je sdělovat myšlenku, dokonce u těch lepších zpřístupnit divákovi (nebo spíše "vnimateli") něco, co nelze pojmenovat, obsáhnout slovy a přesto o tom prostřednicvím umění lze komunikovat (pořád se tomu říká "přesah"?). Dodnes zastávám přesvědčení, že v případě dramatických umění výpověď nevzniká na plátně, či na jevišti, ale teprve uvnitř diváka a mění se dle toho, jak ji je divák schopen číst a že je to tak dobře.

Nepřipouštěl jsem si moc komerční stránku tvorby, nebo jsem ji alespoň považoval za podružnou. Formální prostředky pro mne byly něčím, co může pomoci dešifrovat význam, nést sdělení, nebo zvyšovat intenzitu výpovědi (včetně střihu, hudby, či speciálních efektů). 

Někdy po přelomu milenia, jsem měl pocit, že se všechno změnilo. Že formální prostředky už mnohdy jsou cílem, že film může být i od toho aby pouze překryl čas diváka, nebo aby pouze vydělal. NJic proti tomu, chápu to, všechny uvedené aspekty šly s filmem od jeho samotného zrodu, ale jakoby už všechno dosáhlo svého vrcholu a nic, opravdu nic nového se v kinematografii neděje, jakoby už neměla ambice sdělovat, vypovídat, odhalovat, jakoby už stačilo profesně vyplňovat očekávání, bavit a zaplňovat vysílací časy. Ostatně divák už ani netuší, že by film mohl přinášet i něco jiného.  

Nerad bych generalizoval- občas se objeví něco co vybočuje (ale ne proto aby šokovalo) z tohoto unylého rámce, ale zdá se mi, že je toho  "poskrovnu". Naposled mne potěšil snad jen Tarantinův Hollywood...